Uspět díky nápadu bude čím dál těžší

Začínala jste jako podnikatelka již v 90. letech, můžete srovnávat. Jak moc se od té doby změnilo podnikatelské prostředí v České republice?
Hrozně moc. Pokud se budeme bavit o retailu neboli maloobchodu, tak nejzásadněji se změnilo to, že od poptávkového systému jsme se dostali k nabídkovému. Já jsem za socialismu sháněla firmám zboží od dodavatelů. Zabývala jsem se sklem a porcelánem, a když jsem jela do nějaké továrny na nákup, tak jsem musela vzít s sebou na oplátku mrazničku, kolo, nebo něco podobného, co jsem měla možnost sehnat. Ve skutečnosti jsem je totiž jezdila prosit, aby mi nějaké zboží přenechali.

A ta mraznička nebo kolo?
Ty jsem jim samozřejmě nedávala zadarmo, to oni zaplatili, ale šlo o jakousi výměnnou službu. Musela jsem jim za exportní zboží nabídnout také něco, co na českých pultech nebylo. To vše se v obchodě projevovalo ještě i v 90, letech, protože mentalita lidí byla prostě taková. Každý usiloval mít zboží na krámě, vlastnit sortiment, nejlépe z dovozu. V té době to skutečně spolehlivě přitáhlo zákazníky, což vedlo postupně k tomu, že všichni chtěli vlastní nezávislost, nestáli o to, aby jim kdokoliv diktoval co, kdy a jak mají nakupovat.

Koncem 90. let pak nastalo další období, kdy si mnozí čeští podnikatelé mysleli, že tržba rovná se zisk. A mnozí si to myslí dodnes. Viděli před sebou úžasný byznys v domnění, že pokud prodají zboží, veškeré peníze jsou jejich. Vůbec nepočítali s tím, že musí také platit daně, že by si měli schovat peníze na výplaty zaměstnancům, a podobně. Tohle chování samozřejmě formovalo i jejich ne vždy korektní vztahy s dodavateli. Bartrovali a účtovali tak trochu jak se jim zachtělo, což se začalo dramaticky měnit až s příchodem nadnárodních firem.

Pro zahraniční manažery to musel být také docela drsný náraz do reality.
Jistě, pracovali jsme třeba pro K-Mart, a chtěli po nás, abychom provedli centrální nákup zboží. A my jsme říkali: "Jakej centrální nákup? Vždyť vedoucí prodejny ví vždycky nejlépe co má nakoupit." Což zase naopak nechápali oni. Podle nich starostí vedoucího má být pořádek na prodejně, aby prodavačky dělaly co mají, a aby bylo zboží ve správných regálech, a nikde nechybělo. Ale rozhodně nemá rozhodovat o tom, co se do těch regálů bude dávat. Vysvětlovali nám, že výrobce primárně musí přesvědčovat obchodníka, aby si jeho zboží koupil, zatímco u nás se to děje celé naopak. To byl zcela nový prvek, který sem přinesli zahraniční manažeři. Před tím byl obchodník v podstatě jako žebrák, který prosil v továrnách, aby směl prodávat jejich výrobky.

Vztahy mezi dodavateli a obchodníky se během následujících let od základů proměnily. Dneska musí výrobce přesvědčovat obchodníky, že jejich zboží je kvalitní a výhodné i cenově, a že o něj koncoví zákazníci budou mít zájem. Nabídka je dnes neuvěřitelně široká. Pokud bychom měli vzít v potaz jen obrovské množství potravinářských položek, které se vyrábějí v České republice - což by možná stálo za to někdy skutečně spočítat - tak by jen obchod s nimi musel mít rozlohu nějaký minimálně kilometr čtvereční. Tudíž dnes přesvědčují výrobci obchodníky, a víte co? Ukazuje se, že se jim ta současná situace nelíbí.

Co by si představovali jako ideální stav?
Oni by samozřejmě chtěli, aby se prodalo všechno co vyrobili za ceny, které si stanovili. Jenže výrobce není v kontaktu s cílovým zákazníkem, nezná jeho přání a možnosti, tudíž musí hledat ideální stav společně s obchodníkem. I když tedy zcela ideální stav asi těžko nastane, protože nežijeme v centrálně řízené ekonomice, a za sebe pevně doufám, že to tak i zůstane. Následkem je ale pochopitelně stav, kdy továrny někdy vyrábějí zboží, které třeba ani nikdo nechce, že nedokáží cenou konkurovat jiné značce na trhu, a podobně, a poté se s těmito nedostatky a chybami musí samy umět vyrovnat.

Lze říci, jestli před těmi 25 lety bylo podnikání snazší než dnes?
Úplně takhle vedle sebe ty situace postavit asi nelze. V 90. letech se formovala legislativa, obchodní vztahy, finanční instituce, ale i přání zákazníků, takže to bylo trochu průkopnictví. Nechci říkat, že dnes je situace v obchodu stabilnější, protože to není pravda. Naopak, stále jde podle mě o jednu z největších slabin a bolestí naší ekonomiky. Jak je nestabilní legislativa a nikdo neví, co bude a nebude platit za rok či za příští vlády, tak jistoty stále nepříicházejí. Naši legislativci jsou navíc schopní přijmout během několika dní nový zákon bez ohledu na to, jestli jsou ho podnikatelé schopní a ochotní akceptovat.

Z tohoto pohledu není obchod stále stabilní, ale stálejší a normálnější jsou přece jen ty ekonomické a obchodní vztahy. Když vám někdo dodá zboží, musíte mu ho zaplatit, vztahy se zaměstnanci upravují smlouvy, a podobně. V tomhle směru jsme se z té divočiny už přece jen dostali ven. Taky si myslím, že tady už prostě žádný velký Klondike nebude, a zbohatnout z geniální myšlenky je a bude i nadále čím dál těžší.

Pro někoho to bylo lepší tehdy, pro jiného je zase snadnější podnikat dnes. Já třeba mohu říci, že je celá řada podnikatelů, kteří nemají hotovostní tržby a kteří dříve museli pracovat tak, že něco vyfakturovali a museli čekat, až jim zákazník zaplatí. Tam ten vztah byl daleko tvrdší, protože zákazník když se mu něco nepozdávalo, tak hledal všechny možné způsoby, aby fakturu platit nemusel. Tenhle typ podnikatelů se má dnes lépe, protože legislativa upravuje i jejich obchodní vztahy včetně placení daní. Naopak ti, kterým uvolněná legislatvia vyhovovala, těm se zdá dnešní situace naprosto příšerná, protože jim neustále někdo něco přikazuje.

Je podle vás možné poznat, jestli má člověk k podnikání vlohy? Zabránit, aby se do toho vrhali lidé, kteří mají malou šanci na úspěch?
To má hned několik aspektů. Ve standardních ekonomikách když neuspějete, tak to není ještě žádná katastrofa. U nás je tohle pořád trošku problematické, což je tošku způsobeno těmi 40 lety v komunismu. Když jsem byla v televizním pořadu Den D, kde jsme se víceméně shodli na tom, že vždycky investujete to člověka, nikoliv do nápadu. A to ti lidé velmi obtížně chápali. Přijeli s tím, že já tady teď mám ten geniální nápad, a vy si ho ode mne za milion kupte. Tak to skutečně nefunguje. Podle mého názoru je nutný základ v osobní zodpovědnosti. Bez ní to prostě nejde, i když to opět není vše. Podnikání je obrovská zodpovědnost, což si stále málokdo uvědomuje. Kdo čeká, že mu pomůže tu stát, tu fondy, tu kamarád, tak ten ať raději nepodniká. Jde o souhrn vlastností, a schopnost přijmout současně i rizika. Když se k tomu povede, že podnikáte v oblasti, která vás baví, pak máte šanci na úspěch ještě větší. Takových lidí je tu spousta, ale moc se o nich neví.

Nechala vy byste se dnes ještě zaměstnat?
Ta otázka zní spíše jestli by mě ještě někdo zaměstnat chtěl. Myslím, že já už nejsem zaměstnatelný člověk. Hovořila jsem na toto téma s mladými lidmi, že když si vyzkoušejí a zvládnou převzetí zodpovědnosti, tak potom když jim někdo v zaměstnání říká co mají dělat a tlačí je do věci, které jsou pro ně nepříjemné, tak je to pro ně obtížné. Já už jsem regulérní starobní důchodce, takže já upřímně už o ničem takovém ani nepřemýšlím.

Existují ve světě obchodu nějaké trendy? Mění se pod vlivem současného světa?
Dnes se vede souboj především mezi kamennými obchody a e-shopy. Budoucnost je podle mého názoru v jejich kombinaci. Do obchodů se bude chodit za nějakým zážitkem, ještě jiným než je samotný nákup. Dneska jsme ve fázi, kdy to mnohé otravuje, takže chceme mít ten proces vyřešený co nejrychleji. Tenhle proces tak dokážeme již nahradit efektivně e-shopem. Ale to ještě neznamená, že nebudou věci a chvíle, kdy si budete chtít nákup užít. U potravin i nepotravin. Jistě někdy budete chtít poznat a ochutnat něco nového, a pak prostě půjdete do obchodu, protože na internetu nelze nic vyzkoušet, přičichnout k tomu, omakat si to. Obchod se určitě bude do budoucna měnit, ještě pár let ale asi zůstane v této podobě. Kamenný obchod zatím nezmizí, ale stejně jako e-shop se bude muset přizpůsobovat zákazníkovi. Půjde jen o to, jak rychle to dokáží.

Bude tenhle vývoj klást na obchodníky a podnikatele nějaké nové nároky?
Určitě budou muset více pracovat na identifikaci zákaznické skupiny, a zároveň se snažit nepůsobit jako ten Velký Bratr, který všechno sleduje. Zákazníci vyžadují nějaký komfort, k tomu je třeba, aby o sobě nějaké informace poskytly. Zákazník bude stále více určovat budoucí podobu obchodu. Myslím si, že vždy půjde o kombinaci obchodu a služby, kdy se budou obchodníci snažit plnit jejich přání. Dneska už na internetu za tímto účelem nemusíte už ani klikat, můžete svá přání namluvit třeba robotické asistentce. Viděla jsem již v obchodě robota, který s vámi komunikoval. Když jste si přála boty v určité velikosti, dokázal vám odpovědět, zda je má k dispozici. Nenahradí na sto procent člověka, ale má v paměti nahrané informace, které třeba nemá ani prodavač. Tímhle směrem se vše posouvá, na co nebudou lidi, bude se automatizovat. My dnes řešíme EET, kdybychom přešli na bezhotovostní platby jako je to ve Skandinávii, nemuseli bychom řešit EET.

Jaký vlastně máte názor na EET?
Je to otázka zvolené technologie a procesů. Že k evidenci docházet má, považuji za naprosto jasné a zřejmé. Jestli byla zvolena ideální technika, to nechci nijak komentovat. EET se domlouvala někdy před 4 lety, kdy byla trošku jiná situace. Něco prostě bylo zvoleno, a myslím, že to nebylo zvoleno hloupě. Ten systém povede k postupné automatizaci, a mnoha firmám může pomoci. Pro mě je proto důležité, že se registrace zavedla. To považuji za klíčové. Možná má EET nějaké dětské nemoci, a není dokonalá, ale podstatné je, že již funguje a ty chyby jsou ošetřitelné a napravitelné.

Co malé firmy? Někteří starostové obcí dávají za vinu EET, že u nich mizí služby a zavírají se i malé obchody a restaurace.
Situace na venkově je složitější. Tohle je také téma našeho svazu. Zjistili jsme například, že problémem venkova je především fakt, že lidé přihlášení tam k pobytu v těch vesnicích ve skutečnosti nežijí. Nemají tam pracovní příležitosti, za kterými dojíždějí, a postupem času také žijí někde jinde. Protože když se podíváte na statistiky, tak je všechno v pořádku. Mladí se z venkova nestěhují, vesnice se nevylidňují a nestárnou. Nechali jsme zpracovat spolu se souhlasem ministerstva pro místní rozvoj studii, která se soustředila na malou oblast venkova a potenciál v cestovním ruchu.

Cíl by prostý. Do podnikání v cestovním ruchu nejdou od roku 2013 ani národní, ani evropské dotace. Chtěli jsme najít argumenty proč podpořit skrze nějaké menší dotace rozvoj na venkově. Identifikovali jsem asi 50 obcí, které mají přírodní potenciál pro rozvoj cestovního ruchu jako jsou jezera nebo skály, a kromě nich nemají příliš co nabídnout. Tam bychom rádi podpořili podnikání a tvorbu pracovních míst i další infrastruktury jako jsou hotely, parkoviště, a podobně. Nemá smysl dotovat prodejnu, aby mohla zachovat provoz, to je příliš krátkodobé řešení. Smysl naopak má podle nás dotovat tvorbu nových pracovních míst, investovat do malých podniků při rozjezdu, ne až na konci.

Nádherný příklad mají v Portugalsku, kde objevili vesničané na naprosté výspě Atlantiku, že mohou žít z turistického ruchu díky obrovským vlnám, které tam oceán u břehů vytváří. Z celého světa tam začali jezdit surfaři, do té doby tam zabloudilo pár turistů. Přesně tom to je, identifikovat a prodat místo se skutečným potenciálem, a využít jej pro rozvoj oblasti. U nás tyto procesy komplikují ještě ochranáři, kteří mají kolikrát radost z toho, že na těchto místech nikdo není. To si ale musíme říci, co vlastně jako Česká republika chceme. Jsme malá země, a tyhle oblasti stejně nedokážeme ochránit, za pár let přijde a využije je někdo jiný. Je třeba hledat systémové řešení, které by nemělo podléhat politickým tlakům.

Není řešením třeba upřednostňovat české výrobky a potraviny, jak mnozí žádají?
Víte, existuje spousta spojení, která ve skutečnosti neplatí. Co je levné, nemusí být nekvalitní, co je drahé nemusí být kvalitní, a stejně tak platí, že co je české nemusí být kvalitní. Při průzkumech zákazníci vždycky zaškrtnou, že upřednostňují kvalitu nad cenou a pak zjistíte, že nakupují nohama. V realitě se prostě chovají jinak. Pamatuji si doby, kdy naopak bylo považováno za kvalitní cokoliv z dovozu. Nikdo nechtěl kupovat české věci, teď se zase posouváme do dalšího extrému.

Je to kus od kusu, určitě existují vysoce kvalitní české výrobky. Ale musíte vzít zase v úvahu, jak velká je naše země a co jsme například udělali se zemědělstvím. Vyseli jsme řepku, vybudovali solární elektrárny, a pak řešíme soběstačnost v potravinách, a vinu házíme na obchodní řetězce. Mně to přijde úsměvné. Fungovat by v tomto směru měla určitě legislativa, která by měla ochránit spotřebitele a potažmo i kvalitní výrobky. Je nutné tyto rámce nastavit dobře tak, aby zase ta regulace nedosahovala absurdní roviny, kdy ze zákazníků děláme mnohdy nesvéprávné jedince. To také není dobře.

Jaký máte názor na franšízové sítě? Jste jejich příznivkyní?
Určitě je pozitivní, že franšízové společnosti neustále rostou. Pro mě je to znamení, že lidé jsou skutečně ochotni stále více přebírat zodpovědnost sam za sebe. I když u nás si stále 60 % lidí přeje, aby vše řídil stát, situace se přece jen trochu mění.

Mně přijde vyloženě bezva, když někdo něco vyrábí a prodává, není to takový ten prodavač s teplou vodou. Líbí se mi, když je individuální služba lidem reálná, a to ve franšíze většinou je. Těším se, že začneme vlastní franšízy stále častěji ji vyvážet do dalších zemí. Měli bychom usilovat o to, aby menší a malé podniky fungovaly, protože když se podíváte do jiných zemí, tak ty skrze ně drží nahoře svůj standard. A u nás tohle stále není. My o tom sice hodně mluvíme, ale naší ekonomiku stále drží velké, a často navíc i zahraniční podniky. Vytvořme malým podnikům korektní podmínky, tak aby se lidem vyplatilo podnikat.