Skandální Pan Ikea odmítal pohodlí i luxus

V České republice otevřela Ikea svůj první obchod v roce 1991. Loni tržby v ČR vzrostly na téměř deset miliard korun. IKEA v Česku zaměstnává zhruba 1 700 lidí, v sortimentu má asi 9 500 výrobků.
Pondělí
23.04.2018
Přes 70 let řídil firmu, kterou sám založil. Ingvar Kamprad byl do nedávné smrti druhým nejbohatším Evropanem.
 

Žádný začátek není lehký, obzvlášť pokud míříte k metám nejvyšším. Příběh značky Ikea patří mezi ukázkové případy splněného kapitalistického snu o tom, jak chudý, ale pracovitý mladík ke štěstí přišel. Ingvar Kamprad se narodil 30. března 1926 na malé farmě nedaleko švédské vesnice Agunnaryd. Obchodní talent se u něho projevoval už od útlého dětství. Když mu bylo deset let, začal jezdit po okolí na kole a nabízet k prodeji tužky a vánoční ozdoby. Ve škole měl problémy, trpěl dyslexií. V 17 letech dostal i přesto od svého otce finanční odměnu za studijní snahy, a za darovanou sumu založil svůj první podnik.

Firmu pojmenoval už tehdy Ikea, což byla zkratka jeho jména a místa, odkud pochází: Ingvar Kamprad z Elmtaryd, Agunnaryd. Prodával opět všechno možné od rámů k obrazům, hodinek nebo výrobků z nylonu. Až v roce 1947 zařadil do své firemní nabídky nábytek, který odebíral od místních výrobců. Ti ovšem záhy protestovali proti nízkým cenám. Ingvar Kamprad proto v roce 1955 začal navrhovat vlastní nábytek pod vlastní značkou, část výroby také na čas přesunul kvůli dalším úsporám do Polska. Tehdy vydal i svůj první nabídkový katalog s nábytkem všeho druhu, který dodnes vychází v obřím nákladu, a tvoří nedílnou součást prodejní strategie Ikea.

První a největší skandální moment jeho oficiálního profesního životopisu se prolíná s jeho podnikatelskými začátky. Ve svém mládí totiž podlehl politickým svodům, a především nacistické ideologii. V roce 1943, ve stejné době, kdy začal podnikat, se připojil ke švédskému fašistickému hnutí. Pravidelně navštěvoval setkání s pro-nacistickými extremistickými skupinami, udržoval přátelství s předním švédským fašistou Perem Engdahlem, a podle některých údajů byl aktivním členem švédské verze Hitlerovy mládeže.

Babička ze Sudet a sympatie k nacismu

Až do roku 1994 se přitom Kampradovi dařilo svoji pošramocenou minulost před veřejností skrývat – než fakta z mládí zveřejnil švédský deník Expressen. Tehdy bylo Kampradovi 60 let, a stál již v čele globálně úspěšné nábytkářské firmy. Odhalení znamenalo pro celou značku Ikea jednu velkou noční můru. Po bojkotech jejích aktivit začaly volat některé židovské skupiny a spolky, a Kamprad nelenil, a ze hříchy mládí se omluvil zaměstnancům i veřejnosti. Doby, kdy věřil v nadřazenost nordické árisjké rasy označil za část svého života, které hořce lituje, a kterou považuje za největší chybu svého života. Engdahlova vize „nekomunistické a socialistické Evropy“ jej prý zlákala kdysi na falešnou cestu, ze které z vlastního rozhodnutí posléze ustoupil.

Při své obhajobě se přitom odvolával i na vlastní babičku, která před válkou odešla do Švédska ze Sudet, jež tehdy ještě patřily Československu. Neobhajitelný ale až dodnes zůstává fakt, že byl se svoji problematickou minulostí konfrontovaný až jako stárnoucí miliardář, jeho společenské postavení bylo již v podstatě neotřesitelné. V roce 1999 napsal vlastní biografii, v níž chtěl nešťastnou kapitolu svého života jednou provždy uzavřít. Ptá se v ní kromě jiného: „Kdy jsou starému člověku odpuštěny hříchy jeho mládí?“ O přetrvávajícím nedostatku sebekritiky pak ale hovořil třeba fakt, že Engdahla nepřestal obdivovat do konce svého života, což potvrdil v roce 2011 v rozhovoru pro novinářku Elisabeth Asbrink.

Zvláštní je na celé kauze postava Otto Ulmanna, což byl Kampradův vůbec první zaměstnanec a přítel. A také rakouský Žid, který do Švédska uprchl před nacisty, a jehož rodiče při holokaustu zemřeli. Z velké části byl Kampradův vztah k němu omluvenkou. Skutečností, díky níž Kampradovi odpustili i někteří židovští duchovní. V roce 2013 jistý Rabbi Dow Marmur pro tisk uvedl, že Ulmann byl v 90. letech po propuknutí skandálu první, koho Kamprad kontaktoval, aby se mu osobně omluvil. Ale přestože fašismus jako takový pak následujících 20 let opakovaně veřejně odsoudil, škraloup na pověsti Ingvara Kamprada už zůstal přilepený. Čas na sebezpytování prostě o několik desetiletí minul.

Úspory nade vše a Smontuj si sám

Jeho kariéra přesto tenhle „zásah dělovou koulí“ přežila. Ve světě byznysu politika nehraje tu nejdůležitější roli, a Kampradovi se v obchodě dařilo – i díky zájmu médií - čím dál lépe. Jeho hlavním podnikatelským záměrem bylo vyrábět efektivně užitečný nábytek, díky němuž bylo možné snížit náklady na výrobu tak, aby si výrobky Ikea mohli dovolit i zákazníci ze středních a nižších vrstev. „Nejsme luxusní firma, chceme oslovit většinu – to je naše motto,“ hlásal Kamprad v duchu svého socialistického přesvědčení. Autor a zakladatel ikonické švédské značky byl známý také svým neformálním vystupováním i skromným životním stylem. Při návštěvě svých obchodních domů často diskutoval s řadovými zaměstnanci.


export kontejner

Kampradovu nacistickou minulost odhalil v 90. letech deník Expressen, on sám se později médiím svěřil se svým dalším osobním problémem - alkoholismem. Závislost překonával na radu lékařů skrze pravidelná abstinenční období během roku. Přestat pít úplně prý nedokázal.

Důvody jeho úspěchu v podnikatelské sféře byly podle spisovatele Malcolma Gladwella naprosto zřejmé: mohly za něj vlastnosti, které sice nepřispívaly ke Kampradově popularitě, nicméně mu poskytovaly útočiště i v době, kdy na něho dštily síru média celého světa. Gladwell je autorem bestselleru o Kampradovi, který si koupilo na 5 milionů lidí. Kamprad se podle něho nikdy nestaral o názory ostatních, a už vůbec ne o ty, kteří ho považovali za blázna či umanutce. Vůči nim dokázal být nepříjemný a odtažitý. Možná i díky tomu dokázal s naprostou lehkostí o několik let později přiznat také svůj další velký nedostatek – letitou závislost na alkoholu, kterou si vypěstoval v dobách počátečních neúspěchů při pobytu v Polsku.

Gladwellův názor potvrzují ale i originální a vskutku odvážné nápady, díky nimž je dnes Ikea Ikeou. Když v roce 1956 přišel Ingvar Kamprad s myšlenkou, že si zákazníci budou jeho nábytek sestavovat doma sami, klepal si na čelo nejeden zkušený obchodník. On vsadil na další úsporu, a opět uspěl. Stejně tak se zvedla další vlna nenávisti a odporu vůči jeho osobě v roce 1973, kdy přesunul hlavní aktivity a sídlo Ikea do Dánska, a svou rodinu kvůli úsporám na daních přestěhoval do Švýcarska. On sám se pak na sklonku života do Švédska vrátil, Ikea ale nyní sídlí v Nizozemsku. Jeho kontroverzní kroky následovali mnozí další podnikatelé - za protestu většiny jejich domovských zemí, které přišly o daně z rostoucích a prosperujících podniků.

Slušný kapitalismus jako podnět k demokracii

I takový byl Pan Ikea, nejen spořivý asketicky vyhlížející muž, jenž řídil 20 let stejné Volvo, chodil v oblečení z bleších trhů, a jehož pohled zpoza brýlí dokázal kárat i usmívat se zároveň. Byl prý také neústupným, a leckdy i značně nepříjemným člověkem, s nímž se jeden nerad pouštěl do sporů. V mnoha ohledech to podle svědectví jeho okolí nemělo ani smysl. Kamprad byl v podnikání natolik cílevědomý, vytrvalý a zároveň vnitřně disciplinovaný, že téměř vždy dosáhl svých cílů, byť se zdály být na začátku zcela nedosažitelné a „mimotické“.

V roce 2006 se poprvé objevil mezi nejbohatšími lidmi světa, v žebříčku časopisu Forbes tehdy skončil čtvrtý. Stal se ale druhým nejbohatším Evropanem. Kampradova vize změnila bez debat svět maloobchodu s nábytkem, Ikea se podobně jako McDonald’s zařadila mezi značky, které boří hranice kulturní, geografickké i společenské, a to i díky franšízingu. Budovat franšízové pobočky začala Ikea v roce 1986 především kvůli sílící vlně plagiátorství. Když pak v roce 2000 otevřel Kamprad poblíž Moskvy obchod o rozloze 28 000 m², řekl: "Věřím ve slušný kapitalismus jako podnět k demokratizaci."

Jeho podřízení se předháněli v prohlášeních nakolik je Ikea demokratickou společností, Kamprad tvrdil, že duchem Ikea je především silná a živá realita. Jindy hlásal, že "Jenom ti, kteří spí, nedělají chyby“, nebo že "Žádná metoda není účinnější než dobrý příklad". Některé statistiky dnes uvádějí, že až 10 % Evropanů spí v posteli Ikea. Firma má nyní přes 400 obchodních domů v padesátce zemí. „Mám pořád tolik práce, že ani nestíhám umřít,“ vtipkoval Ingvar Kamprad ještě v roce 2014, kdy stále objížděl pobočky, a kontroloval provoz sítě. Stihl to až letos v lednu, ve věku úctyhodných 91 let.