Zbyněk Frolík: Peníze se musí točit

Společnost Linet jste spolu se svým kolegou založili v roce 1990. Jaká byla z Vašeho pohledu v tehdejším Československu situace pro začínající podnikatele?

Obecně to byla velká výzva a příležitost, protože se jednalo o zlomový okamžik. Najednou se podnikat mohlo. Jedinou otázkou zbývalo, jak podnikat. Člověk si mohl leccos přečíst, řídit se selským rozumem. Výhodou bylo, že všichni byli najednou nadšení a chtěli pro úspěch něco udělat. Když se například sháněli zaměstnanci, lidé byli ochotni pro rozjetí firmy něco obětovat. Chtěli se realizovat. Všude byla cítit obrovská energie. Dalo by se to přirovnat k poválečné situaci v Německu, kde se všichni zasadili o to, aby se co nejrychleji vzpamatovalo z válečných ztrát. Rozbité Německo tak velmi rychle dali obyvatelé do kupy tak, že již 15 let po válce bylo dáváno za vzor úspěšné ekonomiky.

Jak jste se na to díval z pozice začínajícího podnikatele vy?

Pro mne nebylo podnikání ničím příliš novým. Podnikal jsem již pár let před revolucí. Pracoval jsem v Akademii věd jako technik u počítače a měl jsem docela dost volného času. Začal jsem podnikat v oblasti pěstování a prodeje řezaných květin. K této branži jsem měl určitý vztah, protože moje rodina pochází ze zemědělství a moje maminka navíc pracovala v Sempře. Postavil jsem tedy skleníky a začali jsme v malém pěstovat květiny. Postupně jsme se rozšiřovali, až jsme měli jedno z největších soukromých květinářství v 80. letech v republice. Produkovali jsme několik set tisíc řezaných květů ročně, prodávali jsme to různě na tržištích, dodávali jsme květiny i pražským podnikům. Na významné svátky, jako tehdy bylo třeba MDŽ, jsme měli propachtované stanice metra. Dá se říci, že jsme z tohoto podnikání měli poměrně veliký příjem.

A jaké byly začátky Linetu?

Období, ve kterém jsme začínali, tedy na začátku 90. let nebylo úplně výhodné pro výrobní aktivity, které jsme chtěli dělat. Chyběl prostor, do kterého by bylo možné výrobu zasadit. Postupem času se situace zlepšovala. Jsme tak příklad toho, že se sehnat daly. V Želevčicích jsme našli statek s velkým dvorem, který byl veden jako stavební pozemek. Patřil k němu i barokní špejchar tehdy v dezolátním stavu. Památkáři však chtěli, aby byl opraven. Majitelem těchto nemovitostí byl Státní podnik Zlonice, který do této ruiny nechtěl investovat a tak je vrátil původním vlastníkům.  Ti zcela logicky neměli prostředky na opravy a tak jsme se s nimi domluvili, že pozemky koupíme. Tím jsme se dostali k prostorům, ve kterých byly polorozpadlé kravíny, stodoly a dvůr. Díky tomu, že jsem byl tehdy nebojácný a měl jsem šikovné kamarády, vrhli jsme se do opravy kravínu a jedné ze stodol, abychom v nich mohli začít vyrábět. Potom to šlo poměrně rychle. Začali krachovat různé zemědělské výroby, které postupně rozprodávaly svoje nemovitosti a také stroje. Levně jsme se tak dostávali k dalším prostorám a základním výrobním technologiím.  

Jedním z Vašich odbytišť je i Rusko a Ukrajina. Jak se Vám tam momentálně daří?

Na Ukrajině se nám momentálně nedaří vůbec, resp. veškeré obchody se zastavily. Dokonce nám zde jedna zakázka i zbyla. A kdy se to změní, je ve hvězdách. Nicméně náš byznys na Ukrajině nebyl nijak zvlášť dramatický, řádově by to mohlo být několik desítek milionů.

Celý rozhovor najdete v magazínu Vlastní firma FRANCHISING 04/2014.