17.07.2017

Dobrý franšízant je vždy požehnáním

Franšízant vždy musí přijmout podmínky, které mu nabízíme. Pokud ne, tím pro nás spolupráce končí, říká zakladatelka úspěšné české značky Bon Bon Petra Kovandová.

Vaším hlavním podnikatelským vzorem byla Blanka Matragi, to mě docela překvapilo i proto, že se věnuje úplně jinému oboru. Proč právě ona?
Asi protože když jsem v těch 90. letech začínala, tak ona už začínala být vidět na veřejnosti. Dnes už funguje spousta dámských klubů, spolků podnikatelek a podobně, před rokem 2000 bylo takové období, kdy ženy v podnikání vidět příliš nebyly, a Blanka Matragi prostě jasně vyčnívala. Líbilo se mi, že šla vlastní originální cestou, a že se pod něco osobně podepsala.

Kovandova, bon bon, pult

Každá franšíza je v podstatě levná záležitost, protože k ní dostáváte často i hodnoty, které jsou vyčíslitelné jen velmi ztěží, říká Petra Kovandová. Kromě značky Bon Bon vlastní především výrobní společnost Kovandovi s.r.o, kterou založila roku 1997.

Myslíte si - i z vlastní zkušenosti - že ženy mají podnikání těžší nežli muži?
Já si to nemyslím. Osobně obdivuju kohokoliv, kdo se pustí do podnikání a plnění vlastních cílů, vizí a snů, a je úplně jedno, jestli je to muž nebo žena. Ale víte co, já to mám možná zkreslené i proto, že já nejsem matkou. Takže já jsem možná v tomhle směru trochu jako chlap (směje se). Určitě si ale myslím, že ženy si mohou v podnikatelském světě najít svůj vlastní prostor a obor, ať už je to jako v mém případě čokoláda, nebo obecně provoz kaváren a restaurací, i v podnikání existují ženské práce.

Jiná otázka je to pak ohledně času, poslední dobou jsem si říkala, že teď už bych prostor v životě na rodinu i měla, ale svoji pravou cestu v tomhle směru spíše teprve hledám.

Trápí vás klasický podnikatelský problém, že pracujete neustále, nebo umíte i takzvaně vypnout?
Moc to neumím, k tomu se přiznávám. Vždycky si musím sama naordinovat, že nebudu třeba celý den pracovat, a stejně alespoň na dvě hodiny člověk tomu dění ve firmě propadne, a něco řeší. Poslední dny jsem měla mít dovolenou po Prague Food Festivalu, kde jsme vystavovali a prožili pár hektických dnů. A vidíte, přesto mám dnes nasmlouvané tři schůzky, obchody se opět pomalu rozjíždějí, a u toho nesmím chybět.

Co konkrétně vás zaměstnává ze všeho nejvíc? Co vyžaduje nejvíc vašeho času?
Teď právě toho moc není. U čokolády je obrovská nevýhoda pokles tržeb v letních měsících, takže já léto a prázdniny vlastně vůbec nemám ráda. Čokoláda se roztéká, a lidi o ní nestojí. Jsem radši, když je venku zataženo a prší. Tyhle výkyvy jsou velmi zatěžující, hlavně na psychiku. Když vidíte ty stupně na teploměru, a zároveň pozorujete jak vám zároveň klesají čísla prodeje, přejete si, aby teplo brzy skončilo.

Polovina sprna nás obvykle naopak pořádně nakopne, protože se začínají objednávat a vyrábět již mikulášský a vánoční sortiment, který sami vymýšlíme a připravujeme. Teď nás také překvapivě poněkud trápí nedostatek lidí na jednotlivých směnách. Snad poprvé co si pamatuji, jsme letos sami od sebe přidali svým zaměstnancům peníze, aniž by si o to sami řekli. Měli jsme prostě strach, že nám odejdou. Praha je na tohle opravdu hrozná, lidi odmítají chodit do práce byť třeba i za průměrné platy. Mohou si vybírat, tak si vybírají, což se týká obzvlášť těch kvalifikovaných, kterých je nejméně, a jsou nejvíc potřeba.

Nechtěla bych teď vlastnit restauraci. I když... já jsem vlastně nikdy nechtěla mít ani síť obchodů s čokoládou. Vyrostla jsem na venkově, a v mládí jsem snila maximáně tak o jednom obchůdku v Táboře, a čisté hlavě. Když jsem se ale naučila posléze čokoládu vyrábět, přišlo to všechno tak nějak samo.

Původně jste zdravotní sestra. Jak jste se dostala k čokoládě?
Kdysi jsem provozovala samoobsluhu a měla velký dluh. K ní patřily obrovské skladové prostory, a jak jsme měli všechno jen ne peníze, snažili jsme se mít zboží na regálech, a ne ve skladu. Tudíž jsme sklady nepotřebovali. Přemýšleli jsme s tehdejším manželem nad restaurací, ale ten projekt jsme nedotáhli do konce. Na nějakém veletrhu na Slovensku po rozdělení země jsem si všimla spousty úspěšných československých značek, kterým se v Česku nikdo nevěnuje. Napadlo mě naobjednat si potravinové zboží od těchto firem, a jako obchodní zástupce jsem především sladkosti rozvážela po městech a obchodech.

pralinky petra kovandova

Ženy si určitě mohou v podnikatelském světě najít svůj vlastní prostor a obor, ať už je to jako v mém případě čokoláda, nebo obecně provoz kaváren a restaurací, i v podnikání existují ženské práce, říká majitelka Bon Bonu

Časem jsme přijali 4 obchodní zástupce, jezdila jsem občas ale stále i sama. Chvíli poté, co jsem zjišťovala jaké zboží obchodníkům chybí, našla jsem díru na trhu. Začali jsme dovážet suroviny, vyrábět cukrovinky a potřeby na pečení, a začali je balit do vlastních obalů. Dodnes ta firma existuje a funguje, jmenuje se po mém psovi Babeta - pro vymazlené pečení. Distribuuje gastronomické dekorace a další speciality. Od Babety byl i díky cestám po Evropě už jen krok k čokoládě. Nadchla mě belgická, protože má obrovskou dlouhodobou marketingovou podporu od tamní vlády včetně obrovských výstavních bloků. I v Německu tohle umí, třeba v Kolíně nad Rýnem, kde každoročně najdete stánky s cukrovinkami domácí výroby.

Pomohlo vám v podnikání rozhodnutí rozšiřovat Bon Bon skrze franšízový koncept?
Všeobecně je pro nás vhodný franšízový partner opravdovým požehnáním. On věnuje vlastní čas i aktivitu, a my mu diktujeme - byť se o to snažíme jen zlehounka a mírně - co a jak má v podnikání dělat. Určitě je fajn, že starosti bežného provozu na sobě nese franšízant. Kdybych já dnes stála znovu na začátku, tak bych určitě hledala bych koncept a franšízora, který by mi veškeré know-how předal stejně, jako ho předáváme my.

Myslím si, že téměř každá franšíza je v podstatě levná záležitost, protože k ní dostáváte často i hodnoty, které jsou vyčíslitelné jen velmi ztěží. U nás zaplatí 50 tisíc, a my jim ukážeme a naučíme je všechno od a do z. Kdyby si ty informace měli zjišťovat sami, asi by se jim to nikdy vůbec nepovedlo. Na některá místa by se nikdy nedostali, a moje zkušenosti by asi také získali dnes jen velmi obtížně. Někdy z legrace říkám, že zlatý byznys je prodat si tu svoji krabičku pralinek a jít v klidu domů.

Naši práci výrobců a garantů totiž nikdo na veřejnosti ani pořádně nevidí, a tím pádem ani neohodnotí. V tomhle směru jsou lepší menší města, kde se všichni navzájem znají, a vědí i od koho kupují zboží. Všichni obchodníci pořád chválí Prahu, ale mně se vždycky lépe podnikalo v menších městech. Často se mi stává, že někdo pošle poptávku po franšíze a chce první odhad třeba v Lounech. Vždycky si pak musíme sednout a vysvětlit si navzájem, že musí našemu projektu především věřit, a že mu nemůžu nic slibovat bez určení místa provozu, a podobně. Franšízant vždycky musí přijmout podmínky, které mu nabízíme. Pokud ne, tím to pro nás celé končí.

Mají spíše nereálné odhady?
Ano, když už se dostaneme do fáze vyjednávání, většinou je musím brzdit. Stává se, že chtějí otevírat hned tři obchody najednou, těm říkám: Ne, ne, ne. Vyzkoušejte si jeden, a pak uvidíme i my, kam dál. My provozujeme živnost, kde obvykle franšízant sám také něco vyrábí, sám obchod provozuje a často i sám zboží prodává. Bon Bon skutečně není prostředek k rychlému zbohatnutí, pokud si někdo představuje, že přeprodá několik obchodů a vydělá miliony, tak to je opravdu velký omyl.

Ani já ostatně nejsem žádný boháč. Nestěžuji si, co si vydělám, mi ke spokojenému životu stačí. Pokud se ale budete ptát na moji představu o životě a ziscích opravdu úspěšného a bohatého podnikatele, tak ten vypadá diametrálně odlišně, než ten můj.

Sdílej článek

Komentáře na fórum

0

chcete víc?

newsletter Franchising.cz

If you see this, leave this form field blank