01.02.2013

Švarcsystém – strašák firem

V loňském roce se stal jedním z nejvíce diskutovaných témat v naší zemi způsob zaměstnávání osob na základě takzvaného „švarcsystému“. Přijaté legislativní změny vyvolaly totiž u mnohých podnikatelů obavy, zda lze ještě vůbec legálně využívat subdodávky a zda jim nehrozí vysoké pokuty vždy, když zadají určitou zakázku někomu jinému než vlastnímu zaměstnanci.

Zájem nejen odborné veřejnosti o toto téma vyvolala skutečnost, že s účinností od 1. ledna 2012 začalo platit novelizované znění zákoníku práce (zákon č. 262/2006 Sb. v platném znění) a zákona o zaměstnanosti (zákon č. 435/2004 Sb. v platném znění). Tímto způsobem byl zařazen švarcsystém pod pojem „nelegální práce“ a státní orgány mohou jeho provozování postihovat velmi tvrdými sankcemi. Lze tak bez nadsázky konstatovat, že švarcsystému byl ze strany státu vyhlášen skutečně otevřený boj.

lide_porada_job

Co je vlastně „švarcsystém“?

Ve zkratce lze pojem „švarcsystém“ definovat jako „výkon závislé práce mimo pra-covněprávní vztah“. Jde tedy o situaci, kdy mezi dvěma subjekty existuje vztah, který ve skutečnosti vykazuje všechny typické znaky závislé práce (tedy, že osoba konající práci je ve vztahu podřízenosti k osobě, která jí práci zadává, koná práci osobně, podle pokynů „zadavatele“a jeho jménem, práce je vykonávána za pravidelnou mzdu, v pracovní době nebo jinak dohodnuté době, a to zpravidla na pracovišti „zadavatele“, případně na jiném dohodnutém místě, na náklady „zadavatele“ a na jeho odpovědnost) a který by tak měl správně probíhat na bázi pracovněprávní smlouvy a podléhat plně režimu pracovního práva se všemi důsledky z toho vyplývajícími (tj. včetně důsledků v oblasti daní a pojistného na sociální a zdravotní pojištění).

Účastníci však namísto toho mezi sebou uzavřou smlouvu obchodněprávní povahy (typicky smlouvu o dílo, mandátní smlouvu apod.), čímž svůj vztah posunou do roviny dvou nezávislých podnikatelů a vymaní se tak z plnění všech povinností, které zákon s pracovněprávním vztahem spojuje (odpadá tedy povinnost platit zákonné odvody pojistného na sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance, odvody daně ze závislé činnosti, povinnost poskytovat placenou dovolenou, placené volno při překážkách v práci a podobně). Problém je však v tom, že nezávislý obchodněprávní vztah je zde pouze předstírán, neboť ve skutečnosti tyto osoby dvěma samostatnými podnikateli nejsou. Je tedy dán rozpor mezi formálním stavem a skutečným stavem věcí.

Kdy to vlastně všechno začalo?

Pojem „švarcsystém“ není v českém podnikatelském a právním prostředí žádnou novinkou – vyskytuje se zde již od počátku 90. let minulého století, a to zejména v oblasti stavebnictví, pohostinství či IT služeb. Jeho název byl odvozen od jména podnikatele Miroslava Švarce, který jako jeden z prvních objevil „výhody“ plynoucí podnikatelům z používání takového systému a neváhal aplikovat jej ve větším měřítku: ukončil tak pracovní poměry se všemi svými zaměstnanci, nechal je obstarat si příslušná živnostenská oprávnění a obratem s nimi začal spolupracovat jako s nezávislými podnikateli – živnostníky. Dotyčné osoby tak nadále pokračovaly ve výkonu práce pro svého bývalého zaměstnavatele, avšak s tím rozdílem, že již nebyly jeho zaměstnanci a staly se z nich „nezávislí podnikatelé“ – OSVČ. Šlo však právě o situaci, kdy byl vztah dvou nezávislých podnikatelů vytvořen pouze „naoko“ s cílem ušetřit co nejvíce financí na povinných odvo-dech do státní kasy.

Švarcsystém ve světle dosavadní právní úpravy

Je logické, že proti obdobným praktikám museli zákonodárci zavčasu zakročit. Do zákonné úpravy se tak dostalo již v roce 1992 ustanovení, které ukládalo právnickým a fyzickým osobám povinnost zajišťovat plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu jejich činnosti výhradně svými zaměstnanci, které k tomuto účelu zaměstnávají v pracovněprávních vztazích. Jednalo se v podstatě o první uzákoněný zákaz švarcsystému u nás.

Od té doby prošla příslušná právní úprava změnami ještě několikrát, přičemž noveli-zovaná znění byla vždy nejen reakcí na nově zjištěné poznatky z praxe, nýbrž i odrazem postoje jednotlivých vlád k otázce švarcsystému vůbec. Po velmi detailní úpravě zákazu švarcsystému, která v našem státě platila v období po přijetí zákona č. 435/2004 Sb. o zaměstnanosti, tak nakonec dospěla zákonná úprava překvapivě do té podoby, kdy byl výslovný zákaz švarcsystému ze zákona o zaměstnanosti úplně vypuštěn. Stále sice platilo, že závislá práce mohla být vykonávána výlučně v pracovněprávním vztahu, vypuštění výslovného zákazu švarcsystému ze zákona a zejména absence příslušných zákonných sankcí však vyvolaly četné diskuse o tom, zda tím stát v zásadě nezamýšlí fenomén švarcsystému legalizovat.

Změny v právní úpravě od 1. ledna 2012

Těmto úvahám však učinila jasnou přítrž novela zákona o zaměstnanosti, která byla přijata zákonem č. 367/2011 Sb. a vstoupila v účinnost na začátku letošního roku. Tato novela totiž zařadila „výkon závislé práce fyzickou osobou mimo pracovněprávní vztah“ poprvé pod pojem „nelegální práce“, čímž posunula švarcsystém opět jednoznačně za hranice zákona. Na rozdíl od všech dosavadních úprav začal být navíc švarcsystém mnohem přísněji sankcionován: došlo k faktickému rozšíření kompetencí orgánů inspekce práce, k výraznému posílení personálního obsazení těchto kontrolních orgánů a především až k desetinásobnému navýšení částky možných pokut pro oba účastníky.

Při odhalení švarcsystému tak může být nyní příslušnému (quasi)zaměstnanci uložena pokuta až ve výši 100 tisíc Kč (dosud to bylo pouze maximálně 10 tisíc Kč), příslušnému (quasi)zaměstnavateli pak hrozí dokonce pokuta až do výše 10 milionů korun, nejméně však ve výši 250 tisíc. Navíc správce daní zpravidla uloží v takovém případě povinnost doplatit dlužnou daň ze závislé činnosti včetně penále, takže důsledky zjištěného švarcsystému mohou být pro oba účastníky (zejména však pro zaměstnavatele) skutečně nedozírné.

Jak tedy správně postupovat při uzavírání smluv?

Zákaz švarcsystému samozřejmě neznamená, že by podnikatelé museli uzavírat pra-covněprávní vztahy s každým, kdo pro ně bude konat určitou práci či poskytovat určitou službu. Je pouze třeba rozlišit situaci, kdy fyzická osoba vykonávající takové práce či služby bude skutečným podnikatelem (v tom případě mají účastníci právo volby a mohou bez obav uzavřít například smlouvu o dílo) a kdy bude naopak vykonávat pro „objednatele“ ve skutečnosti závislou práci. V tom případě účastníci právo volby nemají a jsou povinni podřídit svůj smluvní vztah režimu pracovního práva.

Pro vysvětlení je třeba uvést, že v „pravém“ obchodněprávním vztahu dodává zhotovitel objednateli určité dílo nebo jeho část (například vypracování stavebního projektu na výstavbu rodinného domu), případně určitou službu (například oprava topení), přičemž při provádění tohoto díla postupuje samostatně a řídí se pouze obecnými pokyny objednatele týkajícími se termínu odevzdání díla, jeho kvality, množství a podobně. Objednatel však neukládá dodavateli průběžně jednotlivé dílčí pokyny ke každému kroku nutnému pro provedení díla, celý vztah je tedy cílen především na výsledek, tj. předání hotového díla (služby), na které se váže také odměna zhotoviteli. Naopak při závislé činnosti je zaměstnanec povinen dbát mnohem více jednotlivých dílčích pokynů zaměstnavatele, které jsou mu průběžně (tj. po celou dobu výkonu práce) ukládány: celý vztah zde tedy není cílen na konečný výsledek (odevzdání díla), nýbrž právě na samotný výkon práce, za který je zaměstnanci také vyplácena pravidelná měsíční mzda.

Znaků, kterými se oba vztahy navzájem odlišují, je však mnohem více. V obchodněprávním vztahu je dodavatel prací či služeb zpravidla činný současně pro více objednatelů, od nichž přijímá jednotlivé zakázky (dlouhodobé či krátkodobé). Pracuje zpravidla s využitím vlastních pracovních prostředků, nářadí či strojů, případně si tyto pomůcky či nástroje pronajímá. Práci koná v době, kterou si sám rozvrhuje (je vázán pouze sjednaným termínem odevzdání díla), a ve své provozovně (pokud není dán věcný důvod k tomu, aby práce probíhaly přímo u objednatele či v jiném určeném místě – například při stavbě domu). Při provádění díla vystupuje zhotovitel svým jménem (jednotlivé zakázky přijímá od zákazníků sám na své jméno) a práci vykonává na svou zodpovědnost (přebírá například záruku za provedené dílo a podobně). Zakázku může navíc často zpracovat pomocí jiných osob, například rodinných příslušníků nebo dalších subdodovatelů.

Naopak o typický pracovněprávní vtah se bude jednat tam, kde je fyzická osoba dlouhodobě (například po řadu měsíců či let) činná jen pro jednoho „objednatele“, který také představuje jediný či hlavní zdroj jejích příjmů. Pro „objednatele“ pracuje fyzická osoba v rozsahu odpovídajícím běžné pracovní době, práci musí konat osobně, a to v prostorách „objednatele“ a s využitím jeho pracovních pomůcek; tento subjekt její práci také průběžně řídí a kontroluje. Ve vztahu k třetím osobám není zřejmá žádná odpovědnost této fyzické osoby za provedené práce, vše je „zastřešeno“ subjektem, který jí práci zadal a pod jehož jménem tato osoba své úkoly plní, tedy (quasi)zaměstnavatelem.

Není samozřejmě nutné, aby byly vždy naplněny všechny uvedené znaky, o švarcsystém se často bude jednat i tam, kde bude evidována jen část z nich. Klíčový je však vždy fakt, zda dodavatel prací má v daném vztahu potřebnou samostatnost a vystupuje v rovnocenném postavení s objednatelem, nebo zda jsou ve vztahu dány jasné prvky nadřízenosti a podřízenosti, a tudíž závislosti na „objednateli“.

V praxi mohou nastat rozličné situace, které není možno předem do detailu analyzovat a dát přesný návod na to, kdy lze s klidným srdcem uzavřít smlouvu o dílo a kdy již taková smlouva není objektivně obhajitelná. Zde nezbývá než doporučit, aby účastníci před uzavřením každé jednotlivé smlouvy důsledně zvážili, jak přesně bude jejich vztah probíhat, a zvolili takovou smlouvu, která bude „odpovídat skutečnému stavu věcí“. Při volbě obchodněprávní smlouvy je důležité, aby tato smlouva zbytečně neobsahovala ujednání typická pro pracovněprávní vztahy (například pracovní doba, proplácení dovolené, bezplatné poskytování pracovních pomůcek a tak dále). Pokud se však zjistí rozpor mezi skutečností a právně deklarovaným stavem, pak účastníky neochrání ani sebelepší smlouva a důsledky (zejména pro zaměstnavatele) mohou být mnohem horší než v případě, kdy by celý vztah probíhal od počátku na bázi pracovněprávní smlouvy.

Autor: JUDr. Alena Čechtická, advokátka AK Noerr

Sdílej článek

Komentáře na fórum

0

chcete víc?

newsletter Franchising.cz

If you see this, leave this form field blank