Průkopník franšíz u dálnic

Podnikat začal Howard Johnson v roce 1925 poté, co ve Wollastonu ve státě Massachusetts zdědil po svém otci malý a nepříliš prosperující obchod s občerstvením a kuřivem. V následujících letech mělo být jeho hlavním cílem splacení dluhů, které po sobě jeho otec zanechal. Hned následující léto se nicméně Howard postaral o senzaci, když na místní pláži začal prodávat zmrzlinu s obsahem většího množství tuku, než bylo tehdy běžné. Prodeje jeho společnosti letěly vzhůru neuvěřitelnou rychlostí, během jedné sezony vydělal díky zmrzlině na 60 tisíc dolarů. Což odpovídá dnešním necelým 800 tisícům dolarů.

Howard těžil ve své době z výdobytků průmyslové revoluce a nových technologií. Úspěch byl ale také skvělou motivací, která mladému podnikateli nedovolila spokojit se s letním zmrzlinovým boomem. Do své nabídky tak začal přidávat další občerstvení v podobě sendvičů, párků v rohlíku, smažených škeblí. O tři roky později (1929) přišla na svět první z řady restaurací Howard Johnson, a značce se začalo v Americe přezdívat HoJo.

Amerika se bezhlavě zamilovala

Zmrzlinový stánek na Wollaston Beach změnil byznysové obchodní modely 20. století. Na základě předávaných receptů totiž Johnson stvořil jednotná pravidla pro vícero svých poboček a prodejen, a postavil tak základy současného franšízingu. První franšízanti si nemuseli kupovat licence na provoz, nicméně měli povinnosti nakoupit suroviny na výrobu nabízených pokrmů od doporučených dodavatelů tak, aby všechny pobočky HoJo splňovaly stejné standardy. Amerika se během několika měsíců bezhlavě zamilovala.

Jednu dobu měla společnost na tisíc poboček po celých Spojených státech, a občerstvení se stalo natolik populárním, že Howard Johnson začal vyrábět také mražené alternativy pro odvoz jídla domů. Byl vůbec velkým fanouškem vynálezů, a věřil, že jako automobily změní svět, tak jeho obchody změní Ameriku. Jeho slib, že nakrmí hladové Američany, fungoval jako marketingový nástroj téměř 100 let. Pobočky s jasně oranžovou střechou ve 40. letech lemovaly celé východní pobřeží, a staly se oblíbeným cílem motoristů.

Zákazníkům značka HoJo ručila za stejnou kvalitu potravin ve všech obchodech, a fungovala stejně jako většina dnešních franšízových sítích s rychlým občerstvením. V roce 1954 měl Johnson v síti již 400 restaurací, pro které vytvořil následně jednotný provozní systém s konzistentními službami. Dodnes je proslulý jako muž, který nikdy nepřistupoval na kompromisy, a sám tvrdě a do úmoru pracoval. "Nikdy jsem nehrál golf. Nikdy jsem nehrál ani tenis. Když jsem přišel domů ze školy, tak jsem pouze jedl, spal, a neustále přemýšlel o podnikání," vzpomínal o mnoho let později na své mladické začátky.

Značka je slib

Nechtěl kopírovat žitovní styl boháčů, chtěl vytvořit svůj vlastní, a předat ho celé generaci. Což se mu beze zbytku podařilo. "Značka je slib. Velké značky musí důsledně dodržovat své principy, což Howard Johnson velmi dobře věděl," komentuje historii Robert Hurley, obchodní profesor na Fordham University. Pokud společnost potřebovala změnu, snížil Johnson ceny produktů v nabídce. V dalších směrech odmítal přizpůsobovat se trhu. Trh se musel přizpůsobovat jemu a jeho konceptu, do kterého přibyly nově také motely.

V roce 1965 měla společnost již 770 restaurací a 265 motelů. Majitel sítě objížděl své podniky v Cadillacu s řidičem, a všechny stále osobně prověřoval a kontroloval. O sedm let později Howard Johnson Deering zemřel, a vedení společnosti převzal jeho syn. Změny se společně s konkurencí (v čele s McDonald’s) ovšem nezadržitelně blížily, práva na značku a patentované pokrmy několikrát změnila majitele. Jméno Howard Johnson Deering nicméně pro část Ameriky znamená nostalgii a vyvolává vzpomínky na poválečná léta, kdy celá země milovala "tatínkovu zmrzlinu".