Jen výzvy vás posunou vpřed

V Libanonu jste se svou tvorbou prorazila v nelehké době občanské války. Jak se Vám to podařilo?
Když jsem v Libanonu začínala, tak to bylo v době opravdu krutých válek. Přišla jsem tam na začátku 80. let s akademickým výtvarným titulem jednak z oboru sklářství, ale i oděvního výtvarnictví. Velmi mne tehdy podpořila tamní média, která zaujala má odvaha etablovat se na trhu v této krizzové situaci. Velmi rychle se informace o mém snažení rozkřikly. Média tak o mne natáčela pořady, realizovali jsme řadu rozhovorů, mnohokrát jsem se objevila na titulních stranách různých magazínů a časopisů.

Věděla jste hned od začátku, že chcete tvořit pro ty nejbohatší zákazníky?
Když jsem odešla na Blízký východ, všichni mi říkali, že největší „terno“ je dostat se k těm nejbohatším lidem do jejich paláců. To se tedy stalo takovým mým hnacím motorem. Byla to moje meta, dostat se k nim a hlavně si ověřit, jestli bych je svou tvorbou dokázala uspokojit.

A povedlo se…
Naštěstí ano. Začala jsem dělat mimo jiné šaty pro manželky architektů, kteří působili v Perském zálivu. Jedna z nich mne vzala na módní přehlídku, kde jsem poznala manželku petrolejového magnáta, jíž se šaty velmi zalíbily, a hned začala zjišťovat, kdo je dělal. Od té doby nemám čas se prakticky ani napít kávy. Pozvala mne totiž do Perského zálivu, kde mě vzala do prvního paláce. A to byl v podstatě začátek kolotoče, do kterého jsem se dostala a který se stále točí dál.

Libanon však nebyl na začátku místem, kde jste chtěla po odchodu z Československa působit, že?
Máte pravdu. S manželem jsme původně chtěli do Saudské Arábie. Nicméně moje československé vízum mi vstup do této země neumožnilo. Museli jsme tedy zůstat v Libanonu.

A zůstali jste zde i po pádu „železné opony“…
Ano, v Libanonu se mi velice líbilo. Fascinovalo mne, že je to úplně jiná země s jinou kulturou než Československo, resp. Česká republika. My jsme takový malý specifický „rybníček“. V zemích, kde se dnes pohybuji, tedy na Blízkém východě, je větší konzum, čemuž odpovídá i chování tamních lidí. Je zde velmi časté, že ženy, které se u mne oblékají, si šaty pořídí, vezmou si je na sebe a pak je darují. Daleko častěji obměňují šatník. Často se nad tím zamýšlím a vždy dojdu k názoru, že u nás to takto s největší pravděpodobností fungovat nikdy nebude. Jsme prostě jinak vychovaní. Tomu jsem se hlavně myšlenkově musela přizpůsobit a díky umění improvizace, které je mi vlastní, se mi to podařilo.

Je umění improvizace pro módního návrháře důležité?
Podle mého názoru je naprosto nezbytné, je základem úspěchu. Člověk, který chce v této branži něčeho dosáhnout, se nesmí bát a musí se umět podívat na zdánlivě obyčejnou věc a díky svým schopnostem ji povýšit na něco zvláštního, atraktivního. Je to právě kreativita, která se dnes ve světě cení. S tím souvisí i moje celoživotní motto – „Umět zdánlivě neslučitelné povýšit na atraktivní“.

Co dalšího musí člověk, který chce uspět v módní branži, mít?
V první řadě si musí uvědomit, že jde o tvrdý byznys, ve kterém se točí opravdu velké peníze. Ostřejší lokty jsou tedy na místě. Důležitá je také touha neustále se posouvat, hledat nové cesty, přemýšlet nad tím, co a jak udělat nově. V momentě, kdy usnete na vavřínech, je konec a můžete to „zabalit“. Držím se toho, že se nesmím spokojit s tím co je a že mi lidé říkají, že je to dobré. Chci jít pořád dál.

Jak to u vás vypadá v praxi?
Snažím se co možná nejvíce využívat možnosti, které mi dnešní svět a technologie nabízí. Slovo nemožné pro mne neexistuje. Nenechám se zastavit. Když narazím na nějakou překážku, hledám řešení, jak se s ní poprat. Sama si například vyrábím látky tak, aby mi naprosto vyhovovaly. S pomocí mé stážistky se mi například podařilo přenést moje ručně zpracované motivy prostřednictvím digitálního tisku. Stále jsem totiž přemýšlela, jak by se mi to mohlo povést tak, abych měla látku potištěnou podle mých představ. Vyhledali jsme italskou firmu, která na internetu slibovala přenést umělecké dílo pomocí tisku na látku. A tak jsem tam vyzbrojená svými návrhy vyrazila. Společně s tamními inženýry jsem tedy přenesla mé motivy na látky různých materiálů. Zjistila jsem, že člověk musí jít s dobou, stíhat její tempo a musí umět reflektovat na její velmi náročné požadavky.

Celý rozhovor najdete v magazínu Vlastní firma FRANCHISING 02/2017.