Tahle franšíza musí být moje

Majitel franšízové pizzerie v pražských Vysočanech pracoval pro společnost Coloseum Restaurants již několik let před tím, než se rozhodl založit vlastní podnik. Coby finanční ředitel věděl Petr Cmíral naprosto přesně, co všechno vedení franšízy restaurace Pizza Coloseum obnáší. Když viděl vytipované místo pro novou restauraci v blízkosti stanice metra, dospěl k názoru, že tohle je přesně ta životní příležitost, která přichází jen jednou, a kterou by byla škoda nevyužít. Stal se jediným pražským franšízantem značky, která v České republice působí již od roku 1995.

„Před tím jsem o podnikání nikdy neuvažoval, franšízový koncept Colosea ale považuji za velmi výhodný,“ vysvětluje své nečekané rozhodnutí. Do podnikání vstoupil v roce 2014 společně se svým bratrem, s nímž franšízu spoluvlastní. „Založili jsme tak v podstatě rodinný podnik,“ usmívá se s tím, že sám by na finanční investici nestačil. I přes bratrovu účast na podniku si musel na začátku půjčovat od banky, a vstupní investice se mu prý dosud nevrátila. „Počítám, že to se stane tak za rok, dva,“ říká. O návratnost vložených peněz strach nemá. Nejlepší mu totiž na franšízingu přijde fakt, že nemusí nic zkoušet, a přesto má před sebou jasnou vidinu úspěchu.

Nic nezkoušet, všechno vědět

„Dostali jsme osvědčené know-how, celý projekt byl vyráběný na klíč podle přísných pravidel. K tomu lze přičíst výhody toho, že Coloseum je opravdu zavedená značka,“ říká. Nakolik mu v začátcích při nulových zkušenostech pomohla centrála franšízové sítě? „Než jsme restauraci otevřeli, všichni naši zaměstnanci prošli v centrále školením, bez kterého by podnik zcela jistě tak skvěle nefungoval,“ vychvaluje vedení společnosti Coloseum Restaurants. Vyhnul se tak navíc i problémům s hledáním personálu, které je v současnosti obtížné pro mnoho podnikatelů v gastronomii.

Personál podle jeho slov musí ve franšízách Colosea vždy splňovat náročné normy, které franšízový koncept přímo určuje. Kuchaři se učí vařit italské speciality, číšníci dostávají pokyny jak komunikovat s hosty, i jak servírovat jednotlivé pokrmy, které navíc musí dobře znát. Vybudovat franšízu mu od definitivního rozhodnutí trvalo asi půl roku. Nejprve firemní designéři navrhli interiér a podobu italské restaurace, a poté se Petr Cmíral už jen chodil dívat, jak na místě jeho budoucího podniku pokračují stavební práce.

Koncept Colosea neměl potřebu nijak upravovat, a do návrhů a podoby restaurace také designérům nemluvil. „Všechno je do posledního detailu promyšlené, není tak důvod cokoliv měnit,“ vysvětluje Petr Cmíral. Za největší pomoc ale považuje marketingovou podporu restaurací Pizzy Coloseum včetně věrnostního programu, který funguje v rámci celé sítě. Jeho restaurace cílí především na bohatší střední vrstvu a věrné zákazníky, kteří se do Colosea pravidelně vrací. Od centrály má nasmlouvané i dodavatele na pravé italské suroviny včetně například mořských plodů a chobotnic, nebo třeba originální italské mouky.

Specialista na každém kroku

Lokální reklamu si zajišťuje sám, jeho posledním nápadem je například nabídka na firemní či jiné výjimečné akce a oslavy, pro které nabízí svým klientům k pronajmutí oddělený salonek. „Snažíme se být kreativní,“ vysvětluje s tím, že mezi propagační akce patří i pravidelné speciální sezonní nabídky v menu – aktuálně třeba jehněčí maso. Kuchyně je i proto doménou kuchařů, kteří se specializují na jednotlivé pokrmy. Jeden vaří výlučně těstoviny, jiný peče pizzu, další připravuje maso. Specializace na Itálii se odráží i ve vybavení restaurace včetně talířů a příborů, ale i výrobních technologií.

„Poprvé v životě jsem nahlédl do provozu restaurace, a zjistil jsem, že mě to opravdu baví. Oproti financím, kde jsem pracoval před tím, mám navíc nyní pocit, že vytvářím nějakou skutečnou hodnotu, a moje práce je za mnou vidět,“ říká. Nadšení a spokojenost z něho ostatně vyzařují již na první pohled, i když jak sám říká: „Vypadá to jednoduše, ale jednoduché to opravdu není.“ Podnikání mu kromě pocitu smysluplného konání splnilo ještě jeden životní sen – nechodit do práce jen kvůli penězům (i když bez nich to samozřejmě nejde), ale protože ho zaměstnání baví a naplňuje.