Franšízing v Číně: pro i proti

Více fotografií v galerii

1/2

Nemožnost používat původní či anglický název značky a firmy, anebo neustálá regulace a kontroly ze strany státních institucí. Franšízový trh v Číně má mnohá specifika, na která by se měl připravit každý podnikatel, který uvažuje o expanzi na hlavní asijský trh. Franšízing v Číně ušel za posledních 15 let dlouhou cestu, ještě v 90. letech neexistovalo v tamní řeči ani jednoslovné označení pro tento specifický obchodní model (používal se výraz obchodní řetězec). Velká změna nastala pak v Číně v roce 1997, kdy vláda založila franšízovou asociaci The China Chain Store and Franchise Association (CCFA), aby mohla regulovat rostoucí franšízový trh v zemi.

Čínská asociace má nyní na 900 členů, kteří vlastní na 180 tisíc franšízových poboček po celé Číně. Celkem na tamním trhu působí téměř 5 000 franšízových značek. V roce 2010 franšízový trh v Číně generoval již na 300 miliard dolarů, což bylo zhruba 13 % celkového maloobchodního prodeje v zemi. Prodeje nejlepších 120 franšíz v Číně dosáhly v témže roce k částce 52,4 miliardy dolarů. I to je jeden z důvodů, proč za licenci na provozování franšízy v Číně zájemci zaplatí i 50 tisíc dolarů, a když se připočte poplatek za územní exkluzivitu, částka může v případě takové Šanghaje přesáhnout i milion dolarů za jednu jedinou franšízu. 

Pravidlo 2 + 1 a potvrzení o podnikání

Současný termín pro franšízing zahrnuje v Číně obchodní formáty (stejně jako v USA) i dohody o distribuci produktů. Dále může být v rámci franšízingu v Číně licencováno právo na nehmotné duševní vlastnictví (sem patří např. obchodní tajemství nebo patentovaná technologie, spadající pod definici povolení), pokud franšízant zaplatí za provozování podnikání pod zavedenou značkou poplatek, a majitel značky dodržuje v síti jednotný provozní režim. Právě duševní vlastnictví je ale v Číně stále problematickým pojmem, vymahatelnost práva je v tomto ohledu velmi slabá. V roce 2006 například musela své logo i název firmy chránit během soudního sporu společnost Starbucks.

Čínské zákony stanovují podmínky pro otevření prvních franšízových poboček v rámci obchodních sítí. Poskytovatel franšízy musí podle nich vlastnit "zralý obchodní model a být prokazatelně schopný poskytovat franšízantovi dlouhodobé obchodní vedení, technickou podporu, obchodní školení a další služby". Musí vlastnit alespoň dvě prodejny přímého prodeje a musí podnikat v zemi déle než rok (tzv. pravidlo 2 + 1). U zahraničního franšízora ​​se přímo nevyžaduje, aby se obchody s přímým prodejem nacházely v Číně. Musí ale poskytnout potvrzení o podnikání (včetně čínského překladu) od notářského úřadu a místního čínského velvyslanectví nebo konzulátu.

Některé společnosti poskytují podobně jako u nás licence menším firmám, které posléze zakládají jejich další franšízy. Nejvíce jich působí v prodeji potravin. Takto se do každého třetího většího čínského města dostala např. značka Papa John, stejně expanduje v Číně KFC. Problém bývá i s personálem. Franšízy se často setkávají s obtížemi při hledání místních manažerů, kteří by měli zkušenosti s provozem firmy. Výdaje na školení jsou vysoké, stejně jako míra fluktuace výkonných pracovníků, kteří po absolvování tréninku odcházejí za lepším výdělkem. Rozvoj značek v Číně ztěžuje i kulturní rozmanitost jednotlivých částí a její velikost. Podnikatelé zřídkakdy přerostou hranice jednoho regionu. Franšízor tak musí spravovat více licencí, což vyžaduje více času a energie než v jiných velkých zemích, jako je třeba Indonésie.