Většina lidí o podnikání jen mluví

Když jste se rozhodoval o startu vlastního podnikání, proč vaše volba padla právě na oblast gastronomie?

Na začátku jsem jen chtěl zachránit tu kouzelnou dřevěnou boudu z roku 1876, mám rád vlaky a mrzí mě devastace a mizení toho kouzelného prostředí. Pak mě napadlo, že kdybych ještě pil, určitě by mě potěšila taková zapomenutá dřevěná nádražní hospoda, kde budou stoly i židle „každý pes jiná ves“, sekaná svíčková a podměrečné pivo v uchytaném půllitru.  Časem se to ale zvrtlo a teď máme skvělý jídlo a pivo Bernard... No, alespoň ty stoly a židle jsou dle mého gusta.  A gastronomie? Mým favoritem už asi navždy zůstane chleba s máslem. To šílenství kolem jídla, mediální sláva kuchařů – nic proti kuchtíkům!, recepty od každé zpěvačky a seriálového herce, gastroturismus, to všechno mě vede k neradostným úvahám o blížícím se zániku civilizace – tím myslím tu moderní, „vyspělou“, s internetem, sítěmi, ztrátou anonymity, relativizací dobra a zla, globalizací... Opravdu bych se nedivil, kdybych pozítří našel u nás doma na záchodě další provozovnu Starbuck´s.  Inu, jsem ročník 1957.

Jak se na vaše rozhodnutí „udělat hospodu“ tvářila rodina?

Podobně, jako kdysi úředníci na patentovém úřadu. Nikdo mi nevěřil, ale vlastně ani já sám. Navíc to stálo hromady peněz i času, zešedivěl jsem. Ale podařilo se, taky díky fantastickému místnímu řemeslníkovi Honzovi Janovskému, se kterým jsem celou tu strašnou anabázi rekonstrukce absolvoval. Samozřejmě se hned po otevření objevili „generálové po bitvě“, rádcové, jak mám co dělat, co máme vařit – těm někdy v duchu říkávám: díky za rady, milí mudrlanti, ale nejlepší bude, když si uděláte svoji vlastní hospodu, pěkně po svém. No a nechyběla ani tradiční česká závist.  Ale rodina musela uznat, že to nebylo zbytečné. A že i v době krize nás pivo může držet nad vodou.

Jaká je vaše role ve vaší hospůdce, jste „jen“ investor a majitel, který se drží dál, nebo vás najdeme i na place?

Loni jsem roznášel i točil pivo, ale permanentně jsem byl středem zájmu, dvouhlavý tele, pořád si mě někdo fotil - „hele, Hanák nese kýbl, foť! Máš to?“, pořád podpisy, pořád s někým mluvit, stovky mluvících hlav. Fakt jsem se z toho sesypal, začal jsem se i zakoktávat, vážně – tak jsem šel na vysněnou terapii tmou a byl skoro týden ve tmě a v tichu, úžasná věc. A letos už jsem se moc neukazoval, radši něco opravuju ve vagonu, pomáhám v kuchyni, čistím a krájím zeleninu, to mě baví strašně.

Jak se podle vás v Čechách podniká?

Hodně administrativy a nevstřícnost úřadů. Podnikatel je hlavní podezřelý. Radost z podnikání kalí permanentní obava, že jsme něco opomněli a bude zle - a naděje, že zazvoní telefon třeba z VZP a ozve se: „Asi jste zapomněl zaplatit, tak na to koukněte, aby vám zbytečně nenaběhlo penále.“, to už je vyloženě z říše fantazie. Chybí lidský přístup, špetka důvěry. Spousta věcí se zlepšuje, ale stejně jsme třeba proti Američanům, kteří večer dostanou nápad a ráno založí firmu, pořád ještě břídilové a zbabělci, většina lidí o podnikání jen mluví.

Celý rozhovor najdete v magazínu Vlastní firma FRANCHISING 01/2015.