Jen výzvy vás posunou vpřed

V Libanonu jste se svou tvorbou prorazila v nelehké době občanské války. Jak se Vám to podařilo?
Když jsem v Libanonu začínala, tak to bylo v době opravdu krutých válek. Přišla jsem tam na začátku 80. let s akademickým výtvarným titulem jednak z oboru sklářství, ale i oděvního výtvarnictví. Velmi mne tehdy podpořila tamní média, která zaujala má odvaha etablovat se na trhu v této krizzové situaci. Velmi rychle se informace o mém snažení rozkřikly. Média tak o mne natáčela pořady, realizovali jsme řadu rozhovorů, mnohokrát jsem se objevila na titulních stranách různých magazínů a časopisů.

Věděla jste hned od začátku, že chcete tvořit pro ty nejbohatší zákazníky?
Když jsem odešla na Blízký východ, všichni mi říkali, že největší „terno“ je dostat se k těm nejbohatším lidem do jejich paláců. To se tedy stalo takovým mým hnacím motorem. Byla to moje meta, dostat se k nim a hlavně si ověřit, jestli bych je svou tvorbou dokázala uspokojit.

A povedlo se…
Naštěstí ano. Začala jsem dělat mimo jiné šaty pro manželky architektů, kteří působili v Perském zálivu. Jedna z nich mne vzala na módní přehlídku, kde jsem poznala manželku petrolejového magnáta, jíž se šaty velmi zalíbily, a hned začala zjišťovat, kdo je dělal. Od té doby nemám čas se prakticky ani napít kávy. Pozvala mne totiž do Perského zálivu, kde mě vzala do prvního paláce. A to byl v podstatě začátek kolotoče, do kterého jsem se dostala a který se stále točí dál.

Libanon však nebyl na začátku místem, kde jste chtěla po odchodu z Československa působit, že?
Máte pravdu. S manželem jsme původně chtěli do Saudské Arábie. Nicméně moje československé vízum mi vstup do této země neumožnilo. Museli jsme tedy zůstat v Libanonu.

A zůstali jste zde i po pádu „železné opony“…
Ano, v Libanonu se mi velice líbilo. Fascinovalo mne, že je to úplně jiná země s jinou kulturou než Československo, resp. Česká republika. My jsme takový malý specifický „rybníček“. V zemích, kde se dnes pohybuji, tedy na Blízkém východě, je větší konzum, čemuž odpovídá i chování tamních lidí. Je zde velmi časté, že ženy, které se u mne oblékají, si šaty pořídí, vezmou si je na sebe a pak je darují. Daleko častěji obměňují šatník. Často se nad tím zamýšlím a vždy dojdu k názoru, že u nás to takto s největší pravděpodobností fungovat nikdy nebude. Jsme prostě jinak vychovaní. Tomu jsem se hlavně myšlenkově musela přizpůsobit a díky umění improvizace, které je mi vlastní, se mi to podařilo.

Je umění improvizace pro módního návrháře důležité?
Podle mého názoru je naprosto nezbytné, je základem úspěchu. Člověk, který chce v této branži něčeho dosáhnout, se nesmí bát a musí se umět podívat na zdánlivě obyčejnou věc a díky svým schopnostem ji povýšit na něco zvláštního, atraktivního. Je to právě kreativita, která se dnes ve světě cení. S tím souvisí i moje celoživotní motto – „Umět zdánlivě neslučitelné povýšit na atraktivní“.

Co dalšího musí člověk, který chce uspět v módní branži, mít?
V první řadě si musí uvědomit, že jde o tvrdý byznys, ve kterém se točí opravdu velké peníze. Ostřejší lokty jsou tedy na místě. Důležitá je také touha neustále se posouvat, hledat nové cesty, přemýšlet nad tím, co a jak udělat nově. V momentě, kdy usnete na vavřínech, je konec a můžete to „zabalit“. Držím se toho, že se nesmím spokojit s tím co je a že mi lidé říkají, že je to dobré. Chci jít pořád dál.

Jak to u vás vypadá v praxi?
Snažím se co možná nejvíce využívat možnosti, které mi dnešní svět a technologie nabízí. Slovo nemožné pro mne neexistuje. Nenechám se zastavit. Když narazím na nějakou překážku, hledám řešení, jak se s ní poprat. Sama si například vyrábím látky tak, aby mi naprosto vyhovovaly. S pomocí mé stážistky se mi například podařilo přenést moje ručně zpracované motivy prostřednictvím digitálního tisku. Stále jsem totiž přemýšlela, jak by se mi to mohlo povést tak, abych měla látku potištěnou podle mých představ. Vyhledali jsme italskou firmu, která na internetu slibovala přenést umělecké dílo pomocí tisku na látku. A tak jsem tam vyzbrojená svými návrhy vyrazila. Společně s tamními inženýry jsem tedy přenesla mé motivy na látky různých materiálů. Zjistila jsem, že člověk musí jít s dobou, stíhat její tempo a musí umět reflektovat na její velmi náročné požadavky.

Zmínila jste ony „ostré lokty“. Jsou podle Vás dnes potřebnější, než tomu bylo dříve?
Ano, dnes se pohybujeme v mnohem dravějším prostředí. Svět je rychlejší, digitalizovaný. Nadzvukouvou rychlostí se dnes přes všechny komunikační kanály a sociální sítě dozvíte prakticky o všem.  Proto právě všem radím, že tento fakt nesmí podceňovat. Říkám to i starší generaci, která má mnohdy z nových technologií strach a vymlouvá se na to, že je na nové trendy moc stará. Ale to je omyl. Jsem nastavená tak, že věk v podstatě neexistuje. Nehodlám si ho připouštět. Není to tak dlouho, co jsem dostala svůj první počítač. A musela jsem se s ním naučit. Vidím, že je skutečně nezbytné se světem komunikovat. Můžete mít jakýkoli talent, jakoukoli kvalitní produkci, bez komunikace a globální spojitosti je to k ničemu. Svět se dnes opravdu globalizuje a s tím se posouvají i měřítka, podle kterých je naše práce posuzována. Pozoruje nás spousta očí, a to samozřejmě i konkurence. Jste tedy pod neustálým drobnohledem.

Jak se Vám podniká pod tlakem toho, že jste prakticky neustále hodnocena?
Podle mého názoru je takový tlak nutný. A to vám potvrdí každý, že nejlépe se nejčastěji vytvoří něco, co je nutné zplodit rychle, někdy i za nepříznivých podmínek, jakou je například i časový press. V tom momentě vám stoupne adrenalin tak, že vás vybičuje k těm nejlepším výkonům. Je to také hodně o schopnosti a připravenosti přijímat nejrůznější výzvy a uvědomovat si dopady vaší práce. Například já dnes vím, že módní přehlídku k 35letému výročí mé práce nedělám jen pro 1500 lidí v Obecním domě, ale že půjde prostřednictvím satelitního vysílání do celého světa.

Své zkušenosti předáváte i mladým začínajícím návrhářům. Jak k takovému „mentoringu“ přistupujete?
Zrovna nedávno jsem byla v porotě soutěže mladých módních tvůrců z Libanonu. Otevírala jsem tam svou show Fashion Week, měla jsem si pro ně připravit workshopy, přednášky. K takovým věcem přistupuji tak, abych ty mladé lidi motivovala. Připravila jsem takovou show, jejímž prostřednictvím jsem jim chtěla ukázat nějakou výzvu. Sama sobě dodnes dávám výzvy. Jsem na to zvyklá díky všem klauzurním pracím, které jsem za dob studia musela vytvořit. Tehdy jsme dostávali opravdu těžká témata.

Můžete se s našimi čtenáři podělit o nějaký příklad?
Mým úkolem bylo například využít kanafas, což je kvalitní přírodní materiál používaný zejména při výrobě lůžkovin. Abych před hodnotící komisí obstála, musela jsem dokázat povýšit tento banální materiál do oděvní tvorby s výtvarným aspektem. Vytvořila jsem tedy kolekci, ve které jsem spojila produkci tří tuzemských výrobních podniků jako úplety z Jitexu Písek, již zmíněného Kanafasu a širokých zipů z produkce Koh-I-Noor. Podařilo se mi vytvořit takovou kolekci, která se prodávala v Tuzexu, což byl tehdy velký úspěch. Právě tam se projevil můj talent a umění porvat se s výzvou tak, že jsem v podstatě „ležáky“ proměnila v žádané zboží. Pohrála jsem si s tím materiálem nezvyklou formou, přišla s jeho novým využitím, což by se dnes možná označilo jako start up. Jenže tehdy takové pojmy jako start up nebo marketing v podstatě vůbec neexistovaly. Dnes se s nimi setkáte na každém rohu. Kolikrát si můžete přečíst o někom, kdo vyvinul zcela nový materiál, nebo modifikoval využití již existujícího novou formou. A já jsem to dělala již před těmi zhruba 40 lety. Proto dnes říkám, že krutá doba komunismu nás naučila imrpovizaci. Díky tomu, že jsme v ní žili a byli nuceni tvořit, jsme museli, když jsme chtěli být úspěšní, umět nezajímavé věci povýšit na zajímavé.

Jak těžké je se k Vám dostat na stáž?
Studenty, se kterými spolupracuji, si opravdu vybírám. Hledám opravdu ty dobré, takže na ně pořádám v podstatě konkurz. Nemohu se zdržovat s průměrným nebo podprůměrným člověkem, který, když si ho k sobě vezmu do dílny, nebude stíhat moje tempo. V momentě, kdy je u mě, musí nastartovat, rychle se adaptovat a začít fungovat. Musí stíhat tvůrčí proces dílny i mé tvůrčí pochody.

Jaká jste šéfová?
>Krutá. Upřímně to přiznám. Ale primárně jsem krutá sama k sobě. Jsem přísná, disciplinovaná a totéž vyžaduji i od svých spolupracovníků. A to ne každý zvládne. Stejně jako mé pracovní nasazení, kdy pro mne není problém pracovat 10 hodin denně každý den. Mnozí nechápou, proč to dělám. Mají často strach, aby mi to neublížilo.

Asi Vám pomáhá, že za svou prací vidíte smysl…
Přesně. Je to o tom smyslu a nastavení, že práce člověka nabíjí. Nicméně ne každý je takto nastaven. Vidím však pozitivně, že řada mladých začala toto chápat. Lví podíl na tom má jistě i konkurence, která panuje snad ve všech oblastech, a také vliv médií. Díky nim se dnes lidé dozvědí o úspěších, o povedených start upech, se kterými se mohou srovnávat. Každým povedeným článek tak i vy motivujete ostatní, aby se chtěli neustále posouvat dál, protože vidí, že se to vyplatí.

Jak si vybíráte kolegy a zaměstnance?
Jsem přesvědčena o tom, že velký podíl na vašem úspěchu má to, zda se dokážete obklopit dobrými lidmi. Ideálně lepšími, než jste vy sami. Musím říci, že já jsem dokázala nejen najít, ale i vychovat řadu takových, co jsou velmi dobří ve své profesní části, například ve vyšívání. To, zda to ti lidé budou schopni a ochotni dělat na té nejvyšší úrovni poznáte, vycítíte to z nich. A v momentě, kdy jim dáte šanci se realizovat a dosáhnout profesního růstu, cení si toho. Já mám například vedle sebe lidi, kteří se mnou spolupracují i 30 let.

Jaký vidíte rozdíl mezi zákaznicemi v Česku a ve světě?
Českým ženám bohužel velmi často chybí sebevědomí. Naštěstí jsou však ve většině případů tvárné. Když jsem před čtyřmi lety otevírala v Praze svůj kamenný butik s tím, že zkusím, jak se v Česku bude podnikat, přišly ke mně zákaznice, často z řad úspěšných podnikatelek, které neřešily cenu šatů. Tyto zákaznice se nechaly nasměrovat tak, že jim moje děvčata byla schopná nabídnout šaty, které jim budou vyhovovat po praktické stránce, ale zároveň to bude krásné a podtrhne to jejich ženskost a jedinečnost. Není nic lepšího, než když víte, že svou prací někomu dodáváte jeho sebevědomí.  Sebevědomí, které se přenese i do jejich profese. S úspěšnou ženou se velmi dobře spolupracuje, protože cítí to, že jí její úspěch ještě pomůžeme umocnit.

Dokázat toto je pro vás úspěch?
Úspěchem podle mne je, když se za svou práci dočkáte uznání. Výtvarník v každé oblasti sdílí prostřednictvím svých děl nějakou svou vizi a úspěchem pro něj je, když mu ostatní projeví ono uznání. Jeho hodnota není jenom v tom, že vás ocení odborníci ve vašem oboru, ale také to ocenění ze strany laiků. V tom je základ úspěchu, že netvoříte sama pro sebe, pro svůj vnitřní pocit, ale najednou děláte pro masy. Úplně nejvíce pak je, když se dočkáte uznání od lidí, kteří jsou uznaní v jiných oblastech a naprosto vás respektují v tom, co děláte.

Měla jste někdy nějaký podnikatelský vzor?
Vzor jako takový nikdy. Ale fascinovaly mne rodinné značky jako Gucci, Prada nebo Luis Vuitton. Zajímaly mne vždy rodinné tradice, podle kterých se vše z generace na generaci dědilo a udržovalo. Kvalita a řemeslo u těchto značek zůstává i přes to, že celkově jde s dobou.

Kdo bude pokračovat v odkazu Blanky Matragi?
No, to je poměrně složitá otázka. Momentálně kolem sebe nikoho takového nemám.

Myslíte si, že se to vůbec dá předat?
Jen velmi těžce. Určitě po mě zůstane zajímavý archiv. Spíše si umím představit, že by to všechno do ruky dostal nějaký kurátor, který by byl schopen se o vše postarat jako o celek. Aby se to nerozprodalo, nerozpadlo. Jak jsem říkala, v rodině zatím nikdo není, kdo by si uvědomoval, co dělám. Ale nevěším hlavu. Určitě se může najít někdo úplně zvenčí, kdo bude schopen pochopit celé moje dílo tak, aby ho dokázal dál předat.

Co je pro Vás výzvou ještě po 35 letech úspěšné kariéry?
Nebránila bych se například tomu, kdyby mne nějaký známý řetězec typu Zara nebo Mango oslovil s nabídkou spolupráce. Jsem na to připravená. Například v rámci mé poslední kolekce Elements mám vzory a motivy, které by šly nádherně zreprodukovat na masovější trh. Mám několik takovýchto kolekcí hotových a velmi ráda bych to předala někomu, kdo by to dále rozšířil. Mým snem je zde také postavit dům, ve kterém budu mít dílnu, kde budu moci pořádat workshopy, kde bude možné lidi seznámit s tím, co dělám a jak to dělám. Chci ukázat, že se zabývám inovačními vizemi, které člověka posouvají stále kupředu. Je to nutnost, která vám pomůže odprezentovat to, čím se zabýváte, co umíte. Pokud bych se nesnažila svou tvorbu neustále něčím ozvláštňovat, tak usnu na vavřínech a nedojdu nikam dál.

Profil:

Akad. mal. Blanka Matragi je česká módní návrhářka a výtvarnice. Vystudovala střední uměleckoprůmyslovou školu sklářskou v Železném Brodě a Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor oděvní výtvarnictví, kde získala titul akademická malířka. Po studiu odešla se svým manželem do Libanonu, v jehož hlavním městě Bejrút v roce 1982 otevřela salón „Blanka Haute Couture“ na třídě Hamra. Díky doporučením se Blanka Matragi postupem času dostala i do královských paláců v Perském zálivu. Pro královské rody a manželky ropných magnátů tvoří své unikátní šaty dodnes, přičemž ve výběrových řízeních svými návrhy často poráží své francouzské a italské kolegy, návrháře nejproslulejších módních domů. Je držitelkou řady ocenění, mezi něž patří například Cena Františka Kupky udělovaná Sdružením českých grafiků, kterou získala jako vůbec první módní návrhářka, nebo Mezinárodní cena Salvadora Dalího udělovaná prezidiem Alliance Salvador Dalí International.